Ráno mě probudilo svěžího a nabitého energií z kvalitního spánku. Vyskočil jsem z postele, dal si ovocný koktejl a hodinu cvičil. Po sprše pak následovala lehká zdravá snídaně.

Venku ještě vládlo ranní šero. Řekl jsem si, že by nebylo špatné si zaběhat. Neváhal jsem ani vteřinu, protože celé tělo volalo po pořádné porci namáhavého pohybu. Energie sršela z každé molekuly vypracovaných svalů. Dal jsem svých obvyklých patnáct kilometrů.

Celou trasu jsem myslel na spoustu dnešních úkolů. Dopoledne obchodní jednání, plánovaná telefonická konference s partnery z Los Angeles a Nového Zélandu. Kolem poledne schůze s představenstvem města ohledně mých návrhů na zlepšení stavu dopravy a ve dvě hodiny projednání rozpočtu města na následující rok. Ve čtyři hodiny posilovna a po ní krátká zkouška s kapelou na večerní koncert. Docela nabitý program.

Doběhl jsem domů, dal opět sprchu, vyřídil dopolední agendu a seběhl jsem do přízemí vybrat ze schránky poštu. Už jsem se chystal jít, když jsem uslyšel jsem na schodkem klapot podpatků. Byla to sousedka z prvního patra, krásná a nedosažitelná blondýna okouzlujících tvarů. Bydlela v paneláku déle než já a i když jsem si s mnohými sousedy už dávno tykal, ona pro mě byla pořád nedostupná. Pokaždé když jsme se potkali, zazněly pouze krátké zdvořilé pozdravy a nic víc. Její oči na mně vždycky spočinuly jen pár vteřin a pak se ponořily do vlastního nadpozemského světa.

Byla pro mě vždycky krásným zjevením, které mi docela rozhodilo den. Nikdy jsem však nenabral dost odvahy na zapředení rozhovoru. Možná to bylo jejím výrazem bohyně, která zná svou hodnotu a nezabývá se přízemními starostmi okolního světa. Nebo to způsobila má přirozená nesmělost tváří v tvář nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy potkal. Těžko říct.

Podpatky zazněly z mezipatra, zahlédl jsem její stín a pak se vynořila ona. Sestupovala po schodech jako Afrodita z nebes, půvabné kotníky se ztrácely pod bílou sukní, jejíž vlnění vždy upoutalo můj zrak. Do přízemí jí zbývalo jen několik schodů, když vtom se jí s nepříjemným zvukem zlomil podpatek. Kráska zavrávorala a s výkřikem spadla. Přesněji řečeno spadla by, kdybych ji v tu chvíli nechytl do náruče.

Ucítil jsem její jemnou vůni a zblízka se jí podíval do strachem rozšířených očí. I když ucítila, že je v bezpečí, nesnažila se dostat z mého sevření. Hleděla na mě a já se v tom pohledu ztrácel. Trvalo to sotva několik vteřin, několik dlouhých věků, ve kterých jsem pocítil všechny ztracené roky, kdy jsem ji mohl objímat.

Kouzelný okamžik pak pominul. Uvolnil jsem své sevření a postavil ji na nohy. Přesto se mě pořád držela.

„Děkuji vám, kdybyste tady nebyl, asi bych prožila velice bolavé odpoledne. Zachránil jste mě,“ špitla ještě stále rozechvělá.

„Jsem šťastný, že jsem byl v pravou chvíli na pravém místě. Vás bych zachraňoval po zbytek života,“ zakoktal jsem strašně hloupě, i když mi to v tu chvíli připadalo velice hrdinské.

Usmála se, uhladila si sukni a nešťastně se podívala na ulomený podpatek.

„Tak si asi musím koupit jiné boty. A už raději budu jezdit výtahem. Vy máte jistě dost svých problémů a nemáte čas celý den čekat u schránek a zachraňovat padlé Popelky,“ zmáčkla knoflík výtahu a tázavě se na mě podívala.

„No, teď musím opravdu běžet, mám schůzku na zastupitelstvu, ale v sedm hodin večer budu hrát v Domě kultury, mohla byste se třeba přijít podívat,“ polknul jsem před sametem pohledu, který byl úplně jiný, než na jaký jsem byl u ní zvyklý za roky náhodných setkání. „Třeba bychom pak mohli někam zajít, na večeři nebo tak,“ dodal jsem už trochu zoufale, když jsem viděl, jak se otevírají dveře výtahu a cítil, že mi za chvilku unikne. Měl jsem najednou strach, že jsem možná promarnil svou jedinou šanci.

„Ráda,“ usmála se a vstoupila do výtahu. „Velice ráda přijdu. Tak v sedm v Domě kultury. A ještě jednou vám děkuji.“

Dveře se zavřely a já zůstal úplně sám uprostřed prázdného světa. Chvilku jsem si přehrával její slova, naslouchal jemnému hlasu a vychutnával si sladkou vůni. Pak jsem se ale musel vzpamatovat. Schůze začínala za dvacet pět minut!

***

Odpoledne uplynulo jako sen. Nějak jsem se nemohl na nic soustředit. Schůze na zastupitelstvu byla nezvykle dlouhá a nudná. Teprve u projednávání rozpočtu jsem se dokázal odpoutat od myšlenek na příjemné ranní dobrodružství. Můj návrh na rozpočet prošel a já věděl, že jeho prostřednictvím udělal pro své město daleko víc než všichni jeho představitelé za poslední roky. A měl jsem o to lepší pocit, když jsem si uvědomil, že součástí města je i má nová známá.

Z posilovny jsem běžel na zkoušku do kulturáku a v sedm začalo před nabitým sálem jedno z nejúspěšnějších vystoupení naší kapely. Byť jsem si to opravdu užíval, cítil jsem, že každou píseň zpívám hlavně pro ni. Rozhlížel jsem se po obecenstvu, jestli ji zahlédnu, ale nebyla tam. Cítil jsem smutek, který při Bárce zvláštně vyvrcholil. Myslím, že ještě nikdy jsem tu píseň tak dokonale neprocítil.

Teprve při poslední sloce jsem ji spatřil. Stála tam pod pódiem a hleděla na mě obrovskýma očima plnýma obdivu. Po závěrečných ovacích jsem se s kapelou rychle rozloučil a vyšel jsem před kulturák. Čekala tam na mě. Chvíli trvalo, než jsem se dokázal zbavit posledních žádostí o autogram a přistoupil k ní.

„Nevěděla jsem, že tak skvěle hrajete a zpíváte. Byla to opravdu skvělá muzika, a máte taky krásné texty.“

„Děkuji. Můžeme si tykat, jestli vám to nevadí.“

„Myslela jsem jako kapela, ale jistě. Já jsem Petra,“ usmála se a vykročila po mém boku do centra.

„Aha… no, já jsem Rudy,“ opět jsem se chvilku cítil tak trochu hloupě. Ale jít vedle ní bylo balzámem, který mě uklidnil. A to večer teprve začínal. Nakonec se ukázal být tím nejhezčím, jaký jsem prožil za poslední nekonečné a prázdné roky.

Když jsme se po večeři a hodinách rozhovorů a sladkého souznění probudili v objetí na mém gauči, řekl jsem jí: „To by mě ani ve snu nenapadlo, že se dneska poprvé za ta léta, co tu spolu bydlíme, opravdu seznámíme, a to ještě tak hezky.“

Dlouze se na mě podívala a pak se usmála.

„A přesto tě to napadlo…“ řekla poněkud nelogicky a záhadně. Sklonila se k mé tváři, pocítil jsem její jemný polibek a pak...

***

… jsem se opravdu vzbudil. Zoufale jsem se snažil udržet sen, ale ten se rozplynul do smutné reality. Chvilku jsem hleděl do temného stropu a s nechutí poslouchal zvonění budíku. Co mě teď čeká? Spousta bolesti než se vyštrachám z postele a dobelhám do koupelny. Namažu si rozštěkaná záda a v kuchyni polknu ibalgin. Možná ho zapiji zbytkem piva od večeře. Člověk si prostě musí udělat v životě nějakou tu radost! Pak pojím chleba se salámem, který snad ještě nebude zelený. Ne že by na tom nějak záleželo, budu podávat výkony, takže potřebuji nějaký základ.

Za půlhodinu vyrazím do práce. Projdu kolem dveří sousedky, o které léta marně sním a která mi prostě není souzená. Má teď toho vyšisovaného pandrholu z banky s Volvem a tučným kontem. S obyčejným dělníkem by se přece nezahazovala!

Pak půjdu pěšky v dešti, píchnu si na bráně a za chvíli budu ve špinavých montérkách u mašiny. Když se mi povede přežít další den, s úlevou zjistím, že z nejhoršího jsem venku. Pak už budu před sebou mít pouze celou věčnost prázdných let bez perspektivy, než se neslavně dovleču do důchodu. Seženu si takovou tu klasickou síťovku, s jakou chodila po nákupech moje babička, a budu zevlovat kolem přeplněných pultů s prázdnou peněženkou a se slinou v koutku úst. Jo, bude mi fajn s nouzí a zeleným salámem k snídani. Budu se cítit jako zamlada. Jako dnes.

Když tak nad tím přemýšlím, kdysi, v studentských dobách plných ideálů a snů o skvělé budoucnosti, by mě opravdu ani ve snu nenapadlo, že skončím… takhle…