💘💘💘
Potrhané mraky civěly do oken
a já měl strach,
déšť ustal, já se slzou pod okem
váhavě jsem sáh
na duhu, která tiše padla na můj stín,
v šatech různých barev i pár kopretin,
kopretin.
Zvedl jsem ji jemně, byl jsem zvědavý
jaký má dech,
jenom tiše šeptla: „Odnes mě do trávy
a tam mě nech...“
Já nechtěl být zlý, tak vzal jsem si ji domů,
aby se necítila sama, i vůni větru k tomu
vzal jsem s ní.
A výtah jak obvykle nejel a já tak pospíchal,
jako o život,
rozrazil jsem dveře a uprostřed bytu stál
přízrak temných vod.
„Ta patří ke mně!“, řekl mi a temnou zlobou plál,
a pak se po něm slehla země, a jak to bylo dál,
bylo dál? Jak to bylo dál?
Rozsvítil jsem světla, k čertu se spotřebou,
možná má ve tmě strach.
Začala se ztrácet, až zbylo přede mnou
jen pár kapek na tapetách.
Ty si nechám v sklínce na neděli,
pro vzpomínku na ten krásný sen.
Ty si nechám v sklínce na neděli...
Ty si nechám v sklínce na neděli,
pro vzpomínku na ten krásný sen.
Ty si nechám v sklínce na neděli,
s duhou jsem byl sám, ale bez duhy jsem osamělý...
💘💘💘
