~~~
Když venku prší a já jsem v suchu,
v povídkách nových až po uši,
múza se zeptá, jen dotek vzduchu:
„Kdo smutek v duši tvé osuší?“
Kouknu se na ni, jak jen je bledá,
bez lásky léta snům nevěří,
a mně se věru nezeptat nedá,
proč její žal jako pápěří
na stránky padá, když verše píši,
a pak v nich žiji, cíl uniká?
Však z jejích očí jen duha čiší
a pláče deštěm, nic neříká.
Dešťová múza odplula s vánky,
tak čistě jistá svou nevinou,
chtěl bych svět vidět z té lepší stránky,
že smutky po dešti zahynou...
~~~
