7.2.2021

Florence (Meryl Streep) je bohatá dáma podporující hudební život. Jejím jediným snem však je zpívat. Jenže její hudební projev je naprosto hrozný. Vystupuje pro přátele, které její manžel (Hugh Grant) tajně podplatí, aby jí tleskali. Úspěch ji nadchne a tak sama uspořádá koncert v  Carnegie Hall. Krutá pravda na sebe nenechá dlouho čekat. Příběh je hlavně o neskonalé lásce a touze chránit sny toho druhého. V závěru básně jsem použil myšlenku Ludwiga van Beethovena, protože Florance zpívala se skutečným citem, i když zůstal utajen pouze v její duši... ;-)

~~~

„Zpěv je výkřik něžné duše,
kladívko má věru vztek,
když to ladí přes míru.

Sázet noty jednoduše,
jak to cítí jazýček,
s asistencí klavíru,

to je smysl mého žití -
chápe ten, kdo miluje,
i když třeba nemá sluch.“

Ve studiu světla svítí,
dáma noty piluje,
uzavře se lásky kruh.

Dav se jenom hloupě směje,
nechápe, hlas může ctít,
byť se blíží k limitu.

Zpěv je cesta z beznaděje,
faleš snad lze odpustit,
ale ne zpěv bez citu...

~~~

Božská Florence na CSFD