„Ještě potřebuji tvé cenné služby, Daidale. Mám s Krétou ohromné plány a ty mi musíš pomoct!“

„Ale pane, postavil jsem ti přenádherné sídlo, nejvelkolepější palác, jaký kdy spatřilo lidské oko. Vybudoval jsem pro tebe Labyrint, jemuž nic není rovno na celém světě. Slíbil jsi, že když dokončím práci, můžu odejít. Mé srdce volá po vlasti, propusť mě ze svých služeb!“

„Ne, Daidale, domluvil jsem, a teď už odejdi!“

Jak už tolikrát se Daidalos i dnes plný smutku toužil vrátit ke své práci, aby v ní našel lék a zapomnění. Jenže i když svou práci miloval, zde, pod krétským sluncem byl vězněm a proto se už z ní nedokázal radovat jako kdysi. Byla však přesto smyslem jeho života a potřeboval ji. Teď ale hlavně potřeboval přemýšlet o svém objevu.

Prošel prostranstvím plným soch před Mínóovým palácem, nasedl do nosítek a poručil otrokům odnést ho až k jeho domu na okraji města. Od brány zamířil přímo do pracovny, otevřel nenápadná dvířka v rohu a vstoupil na schody vedoucí do podzemí.

Stavba Labyrintu trvala mnoho let. Protože Daidalos řídil veškeré práce, nechal si tuto přístupovou cestu vybudovat pro případ potřeby. Systémem zkratek se pak mohl velice rychle dostat na jakékoli místo stavby. Dnes už byly pochopitelně všechny uzavřené a neprodyšně oddělené od Labyrintu, protože v temnotě jeho chodeb číhal přízrak. Pouze jednou měsíčně se otevřely měděné brány pod pahorkem a dovnitř vstoupila oběť, zprvu nadšená poctou tančit před bohem a pak v šíleném strachu prchající před nenasytným Mínotaurem. Daidalos občas slyšel jeho děsivý řev, ze kterého mrazilo.