Rudyamon - kytara Godin

Prkna, která znamenají svět

aneb

Další příběh Největšího obchodníka na světě

 

 

Věnováno Ogu Mandinovi, který mě naučil,
že v obchodě lze, kromě v podstatě
nezajímavého úspěchu, dosáhnout
i velkolepého krachu... 🙂

„Říkali mi Mistr. Kdysi dávno. A skutečně tomu tak bylo. Byl jsem mistrem svého oboru, vyhledávaným odborníkem, člověkem, ke kterému s úctou shlíželi, o kterém si vyprávěli tajuplné příběhy, kterého obdivovali jako největšího obchodníka na světě, a neúspěšně se snažili ho napodobovat. Byl jsem tvůrcem stylu, ikonou, celebritou, bohem...

Jistě, v mém oboru se našlo pár lidí s určitými úspěchy, ale ani náhodou jsem nikoho z nich nemohl pokládat za konkurenci. Byli příliš přízemní, příliš hrubí, příliš bezvýrazní. Řadit mě mezi ně by bylo jako srovnávat staré unavené ovády s tryskovým letadlem, nebo jako přirovnat nevysoké homole hlíny k Mount Everestu. Čněl jsem nade všemi, blahosklonně jsem se podivoval jejich nezručným pokusům a hřál jsem se na výsluní slávy a zaslouženého úspěchu.

Ptáte se mě, v čem jsem dosáhl tak závratného úspěchu?

Ano, řeknu vám to. Mým oborem byla výroba záchodových prkýnek. Ano, ano, chápu váš údiv, dnes to možná vypadá jako poměrně nezvyklá specializace, ale kdysi za starých časů si lidi daleko víc dovedli vážit svých potřeb. A já jsem u jejich studia odhalil jedno z největších tajemství obchodu: „Ukaž lidem, že u svých potřeb můžou mít pohodlí a změníš svět.”

Víte, já pocházím z chudých poměrů. Doma jsme měli jen starou oprýskanou latrínu. Bylo nás dohromady osmnáct sourozenců a podle okolností jednoho nebo dva rodiče, takže si dovedete představit, jakým podmínkám byly vystaveny naše potřeby. Byly to opravdu těžké časy. Ale vzpomínám si i na příjemné věci. Jmenovitě jedna událost stojí za zmínku, a to právě ta, která mě definitivně nasměrovala k mému životnímu poslání. Jednoho dne otec v práci nečekaně povýšil. Jeho pracovní náplní už nebylo jen zametat před halou, už mohl se svým vercajkem i dovnitř, a navíc směl utírat prach na mašinách, a to prosím bylo v té době nevídané - dostat se na takový post už po dvanácti letech! Na oslavu toho úspěchu zakoupil cestou domů u stolaře dvě krásná buková madla a slavnostně je připevnil před latrínu. Byl to pro mě nezapomenutelný okamžik a to nejenom proto, že od toho dne na mě kluci v škole začali hledět s úctou a jejich rodiče mě měli za synka z bohaté rodiny, ale hlavně pro ten první dotek krásně opracovaného dřeva. Byl to nekonečný pocit extáze. Můj svět se najednou zázračně proměnil. Šeď oprýskané latríny se v mých očích změnila na prastarý les plný vůni pryskyřice a mechu. Držel jsem se těch madel, i když to už dávno vůbec nebylo potřeba, jen jsem si vychutnával obrazy dosud nepoznaného světa, které se mi míhaly myslí. Nakonec mi otec rákoskou musel domluvit, ať se už pustím, že on musí taky...

Ten den doopravdy změnil můj život. Několik dnů jsem chodil k madlům každou chvíli jako omámený, dotýkal se jich, snil a zažíval opět a opět ty nekonečné chvíle spříznění s hmotou a vesmírem. Návštěva latríny se pro mně stala svátkem a nikdy nekončící radostí. O týden jsem tátu poprosil, aby mě dal ke stolaři do učení. Otec už pár dnů sledoval, v jakém jsem stavu a řekl si, že proč ne, snad v učení přijdu na jiné myšlenky, a snad i domů přinesu něco dřeva do krbu.

A tak jsem po osm následujících let nasával vše, co se týče dřeva a práce s ním. Začínal jsem s běžnými dřevinami jako dub, buk, olše, bříza, borovice, jasan, smrk a mnohé jiné, které v té době byly dostupnější. Časem jsem ale postupně začal koketovat i s exotičtějšími materiály jako jsou eben, sekvoj, palisandr, cedr, mahagon, ale třeba i muhuhu, pernambouc, courbaril, jelutong, mengkulang a wengé. Pomalu, krůček po krůčku jsem získával vědomosti o různých druzích dřevin, o jejich vlastnostech a způsobech opracování, pronikal jsem do jejich struktury, luštil jsem jejich kód  a hledal v jejich hmotě tajemství a smysl života. Celou tu dobu jsem však ani o píď neuhnul od svého snu, a tak když skončila doba učení, nesl jsem domů dar pro otce, jako odměnu za to, že mi ukázal cestu k mému životnímu poslání. Ano, bylo to mé první vlastnoručně vyrobené záchodové prkýnko.

Jenže člověk opravdu není doma prorokem. Otec mi řekl, že když mi jeho latrína nevoní, on za to nemůže, ale jemu je dost dobrá, takže to prkno, které jsem mu přinesl, si tak maximálně pověsí na zeď. To víte, že to zabolelo, ale nedal jsem na sobě nic znát a šel jsem zařizovat dílnu. Nakonec ale ten dárek přece jen smysl měl. Otec se o něm zmínil chlapům v hospodě, ti doma svým ženám a za pár dnů jedna z nich přišla do mé dílny.

Postupy, které mě vynesly na vrchol v mém oboru a udržely na něm dlouhá desetiletí, jsem v té době už dávno měl promyšlené a byly pro mně naprosto přirozené. Pro klienty ovšem, alespoň zpočátku, byly něčím, s čím se ještě nesetkali a co v nich budilo rozpaky. Tak i ona dáma byla velice překvapena, když jsem ji po počátečním vybídnutí, aby si odložila, vybízel dál, až dokud nebylo co odkládat. Pak jsem ji uložil na lůžko a důkladně jsem se seznámil s její pokožkou, což je stěžejní pro určení druhu dřeva, které se použije na finální výrobek. Mezitím jsem se poptal na stravovací návyky a jiné věci, které s tím velice úzce souvisí. S celým tím procesem vás ale nebudu zatěžovat. Podstatné je, že jsem vypracoval složitou proceduru, na jejímž konci je prkýnko šité přímo na míru potřeb klienta. A v tom je jádro celého mého obrovského úspěchu: já jsem totiž už hned od počátku své kariéry přistupoval ke každé zadnici s naprostou profesionalitou, ale hlavně, a to bych opravdu chtěl zdůraznit, s láskou.

Má první klientka byla naprosto unešená, svou spokojeností a radostí navnadila své přítelkyně, které postupně ke mně přicházely a posléze svou radost a nadšení začaly šířit do světa. Zvěst o mě se začala šířit od vesnice k vesnici, od města k městu, překračovala hranice států i kontinentů. Během několika měsíců se z neznámého synka bezvýznamného metaře stala hvězda první velikosti. Já, který se doteď seznámil jen s mnoha druhy dřeva a několika holkami nevalné pověsti, jsem si najednou potřásal pravicí se státníky, filmovými hvězdami, finančníky, spisovateli a básníky, magnáty a prospektory, prostě se všemi, kdo tvoří dějiny.

Brzo se stalo otázkou prestiže vlastnit Prkýnko. Ano, takhle jednoduše zněl název mé obchodní značky, který se stal synonymem pro něco jedinečného a neopakovatelného. Když například pánové Rolls a Royce uvedli na trh svůj první automobil, jejich sloganem bylo: „Tohle auto je Prkýnkem mezi automobily.” Prkýnko takhle vstoupilo docela přirozeně i do běžné mluvy, a stalo se ovlivňujícím faktorem lidského jednání.

Vskutku, ovlivnil jsem myšlení a způsob projevu několika generací. Kdybych měl uvést ještě alespoň dva příklady, přímo ovlivněné mým úspěchem, a které dodnes nesou jasnou stopu oněch dob, tak třeba když příště uvidíte letět letadlo, vzpomeňte, že bratři Wrightové připevnili dvě prkna ke kolu, které následně vzlétlo, doslova jen několik hodin po obdržení Prkýnek. A jistý divadelní herec, který dosáhl velkého úspěchu, na přebírání cen na otázku, čemu vděčí za své úspěchy, řekl poněkud zmateně (již několik dnů byl totiž šťastným majitelem Prkýnka), že to prkno pro něj znamená celý svět. Tato věta ovlivnila ambice a snažení herců na celém světě, byť v jiném kontextu, než jaký tomu dal onen popletený herec.

Na druhé straně sláva Prkýnka hrozila i nechtěnou popularitou. Když například Kenneth Arnold ze své stíhačky spatřil podivná světla na obloze, řekl, že to vypadalo jako když hodíte na vodu Prkýnko a on se od ní odráží. Na můj nátlak FBI ovšem zasáhla, záznam zničila a namísto něj pořídila nový, kde se již mluví o talířích. Víte, s Marťany jsem prostě nechtěl mít nic společného.

Takže, abych dlouho nemluvil, vidíte, že jsem díky svému dětskému snu v mnohém změnil svět. A měl jsem hodně příležitostí ho měnit, protože jsem byl na vrcholu dlouhých padesát let.

Pak ale poznenáhlu přišla doba plastu.

Lidi, kteří by si rádi namlouvali, že jsou mou konkurencí (kterou jsem ale já, jak už víte, neuznával) zavětřili příležitost a pronikli do mého oboru s tímto levným a podřadným materiálem. A tak přišel okamžik, kdy jsem se rozhodl, v době největší slávy, odejít na zasloužený odpočinek. Pro svět to bylo velikým překvapením, ale právě toto rozhodnutí zachránilo to dobré, co tvořilo základ mého oboru, před úpadkem. Ač plast zamořil svět, sláva Prkýnka nepohasla. Spíš naopak. Dodnes ještě slýchám, jak lidi smutní za starými časy a za Prkýnkem. Dostávám denně spoustu dopisů, ve kterých mě lidi vyzývají k návratu a nabízejí své služby. Dnes, v době internetu, mám ve světě několik fanklubů, byla založena Společnosti na záchranu a obnovu Prkýnka, získal jsem nespočetně ocenění a padlo i několik návrhů na udělení Nobelovy ceny, které jsem ale pokaždé s díky odmítl. Protože to, co jsem dal světu, jsem dal proto, abych ho učinil lepším a bezpečnějším, a ne pro své obohacení. Tím se, myslím, naprosto liším od těch dnešních podnikatelů.

♦♦♦

No, v nejlepším přestat, že pane doktore? Dneska jsme si ale opravdu hezky popovídali, co říkáte. Já věděl, že se vám to bude líbit. Tak, a zrovna teď je čas na mé oblíbené tablety... jo, taky tu zelenou, po ní mám hezké sny a... cože? Ne, přivazovat dneska nebudeme, dneska budu hodný... já vím, ale předevčírem jsem vám vykládal, jak mě polní maršálové, vévoda z Wellingtonu a ten parchant Blücher, u Waterloo na hlavu porazili, ač můj útok byl fakt velkolepý, a to mě hodně rozčílilo. Dneska tedy prosím nevázat, a já vám za to na oplátku zítra prozradím, o čem jsem před týdnem mluvil s Elvisem a... jakže? Tak o tohle vám jde! Ne! Kdo zastřelil Kennedyho vám neřeknu, ještě to není bezpečné. Ale můžu vám prozradit, že jsem nestřílel... teda... ten chlap nestřílel ze skladu.  Tak jo, ještě zapít ty prášky a dobrou noc.”

Skončil další den v léčebně na kopečku. Dozněly poslední vzrušené věty prozrazující svět ohrožující tajemství, přitáhly se poslední popruhy na vestičkách, světla pohasla, sestřičky na balkóně načaly pátou krabičku startek a pan doktor za sebou zamkl dveře ordinace. Zamračeně prošel místností jako člověk, který má toho na práci daleko víc, než stihne, rozčileně smetl ze stolu generálské epolety, sadu cínových vojáčků a Principy dělostřelectví od jistého pana Bonaparta, které včera zakoupil v bazaru, vytáhl notes a divokými pohyby hledal v šuplíku nějakou tužku, přičemž si do ticha šeptal rozčileným hlasem:  „Svatý Elvisi! Prkýnka! To je ono! Záchodová prkýnka!”

A rozechvělou rukou začal psát text inzerátu do ranních novin: Koupím velké množství ebenového a palisandrového dřeva. Zn. Levně.

(Mladá Boleslav, únor 2013)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

© 2018 Rudyamon