1.

Po ničem jiném jsem tak moc netoužil, než aby mi stála modelem. Můj ateliér byl plný pláten, po kterých pásl kdejaký kupec ze širokého okolí, ale pro mě byla bezcenná. Chtěl jsem mít jen to jediné – to s její tváří a jemným tělem.

„Bello, nebuď tak krutá, dovol mi tě malovat. Tvou krásu zvěčním pro nesčetné příští věky. Vložím své srdce do každého tahu štětce, svou duši do každého odstínu tvé nádherné pleti. Bello, kdybych měl v životě namalovat už jen jediný, poslední obraz, byl bych šťasten, moct vložit krásu snu do tvého portrétu,“ prosil jsem ji.

Den za dnem odolávala mým prosbám. Jen hleděla do mých očí a já se v nich ztrácel. Její pohled sliboval i toužil. Byl zasněný a obestřený hřejivým tajemstvím. V její přítomnosti jsem byl šťastný, ale bolelo mě její odmítání.

Neskutečná vytrvalost se mi však nakonec vyplatila. Jednoho dne zjihla její tvář a ona souhlasila. Pouze nesmělost a dívčí stud jí zabránily se vyslovit přímo, ale muž prostě v pohledu své milované vytuší změnu, která se udála v jejím nitru.

„Děkuji, Bello, má nejdražší. Děkuji za svolení stát u zrodu nejkrásnějšího díla, jaké kdy vytvořila lidská ruka. Ten obraz bude při všem mém umění jen slabým odleskem tvé nádhery,“ slíbil jsem.

Dívala se na mě svým rozechvělým pohledem a já v něm viděl vše, co tvořilo můj svět.

Byl jsem šťastný. Sklonil jsem se před její šlechetností a vzdal dík, že můžu být tím, kdo zachytí její rysy pro věčnost. Usadil jsem ji ve svém ateliéru a vzal do ruky štětec. Od té chvíle jsem se zcela ponořil do jejího nádherného světa.

Maloval jsem celou duší a srdcem. Paleta, plátno i štětce byly pouhým prostředkem ohromných výtrysků inspirace, která mě dokonale pohltila. Hleděl jsem do Belliných očí a okoušel tu největší lásku, ale i největší trýzeň svého života. Pokud byl model dokonalý, toužil jsem, aby obraz pronikl do veškerého přediva času a prostoru, aby i samotný vesmír pochopil, že to, co se zde děje, ještě nikdy nebylo a už nikdy se nezopakuje, co svět světem stojí.

Ano, maloval jsem s pocitem nejvyššího blaha, ale zároveň z mých očí tekly slzy zoufalství. Protože pokud jsem cítil k Belle lásku, která procházela věky, zároveň jsem cítil i největší bolest, jakou kdy múzy vložily na bedra muže. Nerozuměl jsem té bolesti. Nechápal jsem ji. Podvoloval jsem se jí však s veškerou oddaností svého ubohého srdce. Bella neříkala nic, bylo však vidět, že se mnou soucítí. Snad tušila, že umělec musí trpět, aby byl šťastný, i když opravdového štěstí nakonec nikdy nedosáhne. Zcela jistě chápala, že to je daň za možnost pohlédnout do tajemství stvoření a dar rodit z barev, stínů, světel a vánku nové světy.

Čím blíž bylo malování svému závěru, tím větší zoufalství mnou otřásalo. Nikdy v životě jsem necítil takovou beznaděj a prázdnotu. Bella mlčky snášela mé vrtochy, když jsem ji nastavoval paprskům zapadajícího Slunce hned tak a hned zas o pár centimetrů jinak ve snaze postihnout unikající čas. Neřekla ani slovo a já jí byl vděčný, že pouze tiše a s pochopením sdílí mou bolest.

Toužil jsem jí říct, jak moc jí miluji, ale ke konci ta bolest byla už příliš veliká. S posledním tahem štětce jsem byl plný zoufalství schopen pouze zašeptat:

„Bello, má lásko…,“ a skácel jsem se v bezvědomí na podlahu ateliéru.

2.

Probral jsem se za hluboké noci. Sedl jsem si a dlouze přemýšlel, co stalo. Paměť jsem měl zastřenou šedou mlhou. Postupně se však začala zvedat jako těžká opona. Rozsvítil jsem svíci a rozhlížel se kolem sebe. Mé oči se zastavili uprostřed ateliéru. Ta bolest! Ten smutek a stesk! Z mých rtů se vydral zoufalý výkřik té nejopuštěnější bytosti v celém širém světě.

Najednou jsem si na vše vzpomněl!

Na dny, které předcházely malování Bellina portrétu, na to prosté lidské štěstí dvou blízkých duší, na všední dny a nádherné noci, na všechnu tu lásku. Když mi pak poprvé stála modelem, já maloval, jako bych chtěl vymalovat všechnu lásku světa do jediného obrazu. To nezměrné a zdánlivě nekonečné štěstí…

V poslední večer, když už obraz byl téměř hotový, musela Bella odejít na několik minut z domu. O chvíli později jsem z ulice slyšel výkřik, ruch a zděšené hlasy lidí. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, dokončoval jsem poslední tahy obrazu.

Po chvíli do pokoje vešla naše hospodyně a zůstala tiše stát u dveří. Okřikl jsem ji: „Co chcete? Víte přece, že si nepřeji být rušen, když maluji!“

„Pane… přišla jsem… promiňte… ale paní Bella…,“ rozbrečela se.

Zpozorněl jsem a při pohledu na ni se mi sevřelo srdce. Ten ruch venku, napadlo mě.

„Co je, co se stalo Belle!?“ – rozkřičel jsem se.

„Je mrtvá, pane. Vyšla na ulici, nedaleko se splašil kůň a ona kočáru vběhla přímo pod kola. Je mrtvá, pane… ach, je mi to tak líto!“

Pak jsem se propadl na nejhlubší místo svého zkamenělého srdce a po mnoho týdnu tápal na pokraji života a smrti. Bella, má krásná Bella byla pryč!

Ode dne, kdy jsem se probral z toho nejhoršího, jsem už nebyl stejný. Bellina smrt mě nadobro poznamenala. Přestal jsem malovat, vše na čem mi kdy záleželo, bylo pryč. Uplynulo mnoho, příliš mnoho měsíců, možná let. Nevím, ztratil jsem pojem o čase…

3.

Probral jsem se tedy za hluboké noci. Sedl jsem si a dlouze přemýšlel o tom, co se stalo, když vtom mi jediný pohled vše připomenul. Najednou se rozplynula mlha beznaděje, která mi možná zachránila život, avšak teď mě vrhla do ostrého světla děsivé skutečnosti. Na vše jsem si vzpomněl!

Tak moc mi Bella chyběla, tak moc! Bylo toho příliš málo, co mi po ní zůstalo. Měl jsem jenom jedinou její podobiznu. A tak jsem s ní začal rozmlouvat. Vedl jsem s ní dlouhé dialogy o lásce, životě a o mnohém dalším, co nás spojovalo. Cítil jsem se s ní neskutečně šťastný. Užíval jsem si každý den v její společnosti. Zaměnil jsem však časem realitu za iluzi. Obraz mi Bellu nakonec zcela nahradil.

Možná měl zasáhnout někdo z mého okolí, nebo vyšší moc, je-li vůbec jaká, a nedovolit, abych se tak odloučil od skutečného života. Ale já si ve svém žalu a poblouznění neuvědomoval kolem sebe už nic. Miloval jsem dál Bellu prostřednictvím obrazu a nalezl jsem tak kousek svého štěstí v beznadějné pustině života. A jednoho dne jsem jí navrhl, že ji namaluji.

Po ničem jiném jsem tak moc netoužil, než aby mi stála modelem. A ona mi to dovolila.

No a teď na mě ze dvou pláten uprostřed mého ateliéru hledí dva naprosto stejné obrazy – Bella a její podobizna…