Fília Gordon přistála v Nevadské poušti 30. dubna 2022. Její výsadkový modul dosedl na úpatí vyprahlé rokliny poblíž jezera Groom Lake neuvěřitelně zlehka, bylo to téměř jako pohlazení. Fília vystoupila oblečená do vojenské uniformy. Ta však byla, stejně jak příjmení, smyšlený příběh v místním jazyce a koneckonců i lidské tělo pouze součástí kamufláže pro případ, že by musela přijít do kontaktu s člověkem. Přes uniformu měla přehozený jemný povlak maskovacího obleku, díky kterému byla její přítomnost utajená čemukoli živému a prakticky nezjistitelná technologií této poněkud primitivní planety. Sáhla do přistávacího modulu, zmáčkla malé tlačítko a modul zmizel. Rozplynul se v prostoru i čase. Přesněji byl pořád na svém místě, ale o necelých dvanáct hodin později. Dostatek času na sehnání důkazů.

Fília upravila svůj maskovací přehoz na nejvyšší utajení, doslova se rozplynula ve chvějícím se ovzduší pouště a nechala se přenést přes dvě kontrolní stanoviště hlavního komplexu budov Oblasti 51. Přistála nedaleko hangáru, ve kterém podle vyšetřovacího spisu byla těla. Pohybovalo se zde několik příslušníků armády, žádný jí nevěnoval pozornost. Jak by mohl. Nebyla tam.

Fília přešla vstupem do hangáru, zamířila na jeho východní konec a výtahem sjela do osmnáctého podzemního patra. Mladý voják, který držel hlídku u zvlášť zabezpečeného prostoru Komplexu A, byl překvapen, když se dveře výtahu otevřely, ale nikdo z něj nevyšel. Fília kolem něj prošla a vstoupila do bludiště chodeb. Teď už to bylo horší. Nevěděla kam přesně má jít. Problém byl v tom, že ve spisu byly podrobně zaznamenány všechny události od zřícení stroje, přes příchod zástupců zdejší armády k místu havárie a zajetí přeživších členů posádky, až po jejich převoz do komplexu budov v Oblasti 51. To vše bylo zaznamenáno a odesláno v poslední zprávě sledovacího modulu na oběžné dráze. Pak však veškeré stopy končí.

Osmnácté podzemní patro Komplexu A obsahovalo přes dvacet kilometrů chodeb, stovky kanceláři a laboratoří. Fília věděla, že nemá čas to celé prohledávat. Musí získat přesné informace v co nejkratší době. Prozatím nechtěla použít svou lidskou identitu. Tady by jí stejně nebyla k ničemu. Kromě vojáka u vchodu, zde už žádní další nebyli. Bylo to čistě vědecké podlaží, pokud by se odhalila ve své vojenské uniformě, vyšetřování by vůbec nepomohla. Zbývala je jediná možnost.

Starší laborant Fred Marschall vstoupil do své kanceláře s úmyslem sepsat výsledky večerních testů a na chvilku se natáhnout. Uprostřed kanceláře ustrnul. Fília, která vstoupila těsně za ním, natáhla ruku nad jeho zátylek. V tu chvíli to už ovšem nebyla lidská ruka, ale něco jí vzdáleně podobného. Z konečků čtyř prstů vyšlehly neviditelné energetické proudy a napojily se přes Fredovu míchu na jeho neuronovou soustavu. Celé to trvalo zhruba dvě minuty. Pak Fília odešla a Fred pokračoval s chůzi ke svému psacímu stolu. Ztěžka dopadl na křeslo, hlava se mu dopadla na desku stolu. Omdlel. V následujících týdnech trpěl bolestmi hlavy a ze snů ho budil naléhavý hlas, dožadující se odpovědí. Slyšel hluboký nezemský hlas pronášet známá slova - Roswell, havárie, létající stroj, posádka, těla...

Po svém prvním kontaktu s pozemským tvorem byla Fília poněkud rozladěná. Jeho vědomí bylo naprostým chaosem nesmyslných myšlenek a reakcí. Na chvíli zauvažovala nad klasifikací této planety, o které vědci Federace mluví jako o planetě inteligentního typu druhé úrovně. Pomyslela si, že je to maximálně tak čtyřka. Nicméně informace, které požadovala, jí člověk dal. Teď už šla přímo na jistotu. Čas do odletu oznamoval necelých devět hodin, vše má pod kontrolou.

Laboratoř, ve které byla uchovávána těla tvorů, které vojáci před lety vytáhli z vraku kosmické lodi roztříštěné o pahorky poblíž Roswellu, byla v západním křídle komplexu. Na Fílii zde čekala poslední překážka, dovnitř se mohla dostat pouze v případě, pokud vlastnila oba speciální klíče, které se musí současně vsunout do zámků a otočit. Pokud je nemá, musí se spokojit se svým řešením.

Krátce po třetí hodině nastal výpadek proudu. Spustily se sirény, které oznamovaly narušení prostoru, načež se osmnácté patro prakticky odřízlo od světa a neprodyšně uzavřelo. Nebylo možné dostat se dovnitř ani ven. Jiná situace byla, alespoň několik vteřin, uvnitř chráněné zóny, ve které se vlivem výpadku otevřely všechny dveře. Chvíli bylo možné jít prakticky kamkoli. Během chvilky generátory naskočily a systém opět obnovil bezpečnost. Technici se zuřivě snažili odhalit podstatu problému, ale nic neukazovalo na útok, napadení ani nic podobného. Situace se postupně uklidnila.

Fília stála uvnitř od okolí hermeticky oddělené místnosti a s pohnutím hleděla do tváří tvorů svého druhu, které osud před dávnými lety přivál na tuto planetu, aby zde našli smrt. Leželi tu v několika sarkofázích, přikrytí skleněným poklopem. Uvnitř je obklopovala atmosféra plynu, který po celá léta zachovával jejich těla ve stavu, v jakém je lidé přivezli na základnu. Hleděla na ně a přemýšlela na ty nepředstavitelné dálky, které překonala, aby je našla a aby odhalila zločin, který hrozil zničit její životní naděje. Podívala se, kolik času jí zbývá do odletu, vzdechla si a pustila se do práce.

♦♦♦

Na planetě Gnowin, v její domovině, čekal v cele smrti Salan, její druh, na den popravy. Byl obžalován z nejtěžšího zločinu, jaký si lze představit. Ukradl z Chrámu něco nepředstavitelně cenného - Talisman. Sám se k zločinu přiznal, našla se spousta svědků, kteří ho viděli do Chrámu vstupovat a po několika minutách opět stejným vchodem prchat. Podrobně popisovali, jak vypadal, co měl na sobě, jak rychle utíkal a kterým směrem. Nebylo co řešit.

Dokonce i jeho obhájce Fronos, bývalý zdiskreditovaný vědec v oblasti časoprostorových polí a teoretik časových smyček, v soukromých rozhovorech vyjadřoval smutek z toho, že jako obhájce selhal. Co ale mohl dělat v konfrontaci s úplným přiznáním obžalovaného? Pravdou ale bylo, že mu svou obhajobou u soudu v několika bodech sám nechtěně výrazně přitížil.

Fília byla v době zločinu v hlubokém kómatu, do kterého se dostala při návrat z nedaleké planety, když selhal její přistávací modul a velkou rychlostí narazil do země. Když se probrala a vše se dozvěděla, padla jí do oka právě ta naprostá shoda svědků, která do puntíku souhlasila se Salanovou výpovědí. Fronose, jako obhájce chápala, ale zazlívala mu jeho rychlé odstoupení od případu. Podivovala se, že to vzdává v situaci, kdy se sice obviněný přiznal, ale přitom tvrdí, že netuší, kde je Talisman. Chyběl hlavní předmět případu a nikdo to nijak zvlášť neřešil! To bylo divné.

Začala své soukromé vyšetřování. Zaměřila se hlavně na jednoho ze svědků, letce z její základny, Ramana. Znala ho jen z občasných setkání, přesto za ním zašla a ptala se ho, co se v ten osudný den dělo. Byla překvapená, jak málo podrobností jí byl schopný poskytnout. Působil zmateným dojmem a vůbec si nevzpomínal ani na své dřívější výpovědi. Její podezření, že něco není v pořádku, sílilo. Pak zemřel za nevyjasněných okolností jeden svědek, další dva zmizeli a ostatní najednou onemocněli a jeden za druhým umírali na neznámou nemoc. Ona sama jen o vlásek unikla nehodě. Když se pak vrátila ze základny, našla svůj byt v nepořádku, zmizeli veškeré poznámky k případu. Zůstal jen zápisník, ve kterém měla kontakt na Ramana. S divnou předtuchou mu volala na základnu, ale dozvěděla se pouze to, že nečekaně odletěl na misi na málo prozkoumanou planetu v severním spirálním ramenu Galaxie.

V zoufalství se rozhodla vyhledat ještě žijící svědky a klidně násilím, pokud to jinak nepůjde, proniknout svými energetickými proudy do jejich mozků a hledat nesrovnalosti v jejich podvědomí. Výslech psychoenergií byl všeobecně považován za trestný a pod hrozbou smrti ho nikdo nesměl provádět. Věděla, že riskuje, ale už se rozhodla. Byl zde jediný problém. Zjevně někdo zametal stopy, po svědcích se slehla zem a k Salanovi se už neměla šanci dostat. Byla v koncích.

Pak ale svitla ještě jiskřička naděje. Soud z důvodu jeho přiznání zrušil trest smrti a změnil ho na doživotní internaci na vzdálené planetě. Nebyla to sice smrt, odloučení navždy se jí však rovnalo. Dávalo ovšem Fílii potřebný čas. Uvědomila si totiž, že zde je ještě jeden svědek - Raman. Byl sice někde v hlubokém vesmíru, ale žil a mohl jí pomoct. Vyhledala v počítačích kosmodromu souřadnice jeho letu a když nastaly ty správné okolnosti, odletěla.

♦♦♦

Teď, po měsících letu stála nad sarkofágy členů posádky. V jednom z nich poznávala Ramana. Byl starší pouze o rok nebo dva, ale před ní ležel stařec. Nebylo to věkem, viděla na něm, ale i na tělech dalších členů posádky, neklamné znaky nemoci. Tak přece ho dostihla pěst těch, kteří v celém případu měli prsty. Posádka zřejmě doletěla k planetě z posledních sil a pak zde ztroskotala. Fília pouze doufala, že nemoc příliš nepoškodila Ramanův mozek a že v něm najde, co hledá.

Tentokrát trvalo napojení na energetické pole podstatně déle. Je něco jiného zkoumat živý mozek a úplně jiného pokoušet se dostat do mozku dávno mrtvého. Dlouze hledala odpovědi, a když je našla, sesunula se vedle sarkofágu.

Ramanova paměťová centra byla poškozená samotnou smrtí, ale také nemocí. Přesto v nich našla velice znepokojující informace. Celý průběh loupeže se více méně shodoval s jeho původní výpovědí, dokonce dával odpovědi i na detaily, na které si u jejich rozhovoru nemohl vzpomenout. Ale něco tam nesedělo. V záznamu byla jakási mrtvá místa, body v nichž nebyla na první pohled žádná informace, přesto vykazovaly aktivitu. Když se Fílii povedlo je dešifrovat, uviděla najednou docela jiný příběh. Pak tam bylo jedno místo, které bylo zakódované zvláštním způsobem. Byl to bod, ve kterém se patrně soustřeďovaly Ramanovy poslední myšlenky za jediným účelem - doslova vpálit informaci do struktury mozku, zapamatovat si ji pro pozdější použití kýmkoli, kdo ji bude hledat! Fília měla pocit, že Raman chtěl něco sdělit jí samé. Nedávalo to naprosto žádný smysl, protože spolu mluvili jen jednou, v podstatě se neznali. Soustředila se však na tu myšlenku. Cítila, že je tím nejdůležitějším, pro co překonala neskutečnou temnotu vesmíru.

♦♦♦

Slunce zalévalo prostor před Chrámem zeleně modrou září. Všude panoval klid a mír. Po náměstí kráčelo několik chodců, každý za svým cílem. Fília v nich poznávala svědky loupeže. Na obloze se převalovala temná oběžnice, okna Chrámu se chvěla v doteku její přitažlivosti. Byl to den jako každý jiný.

Vtom se chodci na vteřinu zastavili. Nezůstali na místě, to se jen obraz vytažený z Ramanovy paměti zachvěl a na tisícinu vteřiny zastavil, pak po podivném zaváhání pokračoval dál. Všechny postavy udělaly ještě pár dalších kroků, teprve pak se skutečně zastavily a podívaly se směrem ke Chrámu. A čekaly. Jako komparzisté na chvíli ostrého záběru.

Jednou z těch postav byl Salan. Šel jako obvykle, byť s malým zpožděním, kolem Chrámu do Haly projekce, kde pracoval. O ulici dál většinou zabočil doprava, přešel mostem nad řekou a po několika metrech vstoupil do budovy. V tuhle chvíli však ne. Čekal.

Celá scéna se najednou dala do pohybu. Salan se rozběhl směrem ke Chrámu. Ostatní se na něj zahleděli, v jejich očích zaplál zájem o situaci, která ještě nenastala. Salan běžel po schodišti a pak vběhl do budovy. Divné bylo, že stráž v tu chvíli stála, jakoby se nic nedělo.

Pak najednou Fília zahlédla něco zvláštního. Ve stopách Salana běžel stín. Jeho rychlost byla příliš vysoká na to, aby se mu dal přiřadit tvar. Dokonce Salana předběhl a vešel do budovy o něco dřív. Postavy na ulici sice projevily o stín náznak zájmu, ale pak se vrátily k mizejícímu Salanovi.

O několik minut později Salan vyběhl z Chrámu. Postavy se daly do pohybu směrem k němu a začaly křičet. Salan doběhl na místo, kam by za normálních okolností cestou do práce došel, otočil se ve směru své obvyklé trasy a dál normálně pokračoval. Všechny zúčastněné postavy ho zpomaleně pronásledovaly a dál křičely. Před mostem ho konečně doběhly, povalily ho na zem a divoce nad ním gestikulovaly. Tajemný stín mezitím opět vyběhl z Chrámu a zmizel opačným směrem. Stráž se najednou probudila ze strnulosti, doběhla k místu dopadení a Salana eskortovala do policejní budovy.

Záznam tedy ukazoval, že se celá loupež odehrála jinak, než tvrdili svědkové a sám obviněný Salan. Po větším úsilí o rozkódování stínu, Fília rozeznala skutečného lupiče. Padla na ni neskutečná tíseň. Nakonec otevřela a s obrovským vypětím dešifrovala poslední část kódu. Do ní Raman zjevně na poslední chvíli, ve spěchu, ale přesto s obrovskou energií vložil svou poslední myšlenku. Z nějakého důvodu věděl, komu ji adresuje.

„Fílie, důkaz je v tobě!“

♦♦♦

Fília ležela vedle Ramanova sarkofágu a pomalu přicházela k vědomí. Teď už věděla s naprostou jistotou, že Salan je nevinný. Poslední část Ramanova kódu totiž dělala obviněného… z ní! To ona byla tím stínem, který následoval Salana do vnitřku Chrámu, a ona byla tím, kdo odnesl Talisman!

Raman naznačil, že řešení je celou dobu v ní! Ona opravdu provedla tu loupež, ale… nebyla zločincem! Pravda totiž ještě nebyla úplná. Scéna loupeže byla nahraná tak, aby všichni účastníci viděli to, co vidět měli. Ona se tam mihla jen na pár vteřin a pak scénu opustila. Kam ale šla? A hlavně - jak tam mohla být, když v tu chvíli ležela v kómatu?

Aby to zjistila, musela udělat to, čeho se nikdo nikdy předtím neodvážil. Zvedla ruku, přiložil si ji na zátylek a vyslala ohromný proud energie do svého vlastního mozku a za obrovské bolesti nalezla všechny odpovědi...

♦♦♦

Let probíhal v pořádku. Ještě několik minut a bude zpátky na kosmodromu a hned zajde za Salanem do Haly projekce. Jejich společný výzkum má slibnou budoucnost. Už se těší na…

Najednou to přistávacím modulem trhlo a výstražný systém zahlásil selhání brzdících trysek. Fília měla nejednou plné ruce práce. Přetížení ji vtlačilo do sedadla, ve snaze vyřešit situaci, chtěla přepnout automatické řízení na ruční, jenže pak...

... najednou stála před Chrámem! Přechod byl podivně plynulý, její vědomí se už chtělo začít zabývat tím, proč tam je, když... to najednou přesně věděla. Uslyšela křik. Věděla, že když ho uslyší, musí se rozběhnout. A tak běžela. Na schodech Chrámu minula běžící postavu, proklouzla vchodem a hnala se chodbami a galeriemi. Míjela postavy, které jakoby ustrnuly v čase. Konečně stála před srdcem Chrámu. Otevřela dveře Síně Talismanu a vešla. Uprostřed stál bohatě zdobený podstavec a na něm byl uložen Talisman, černá kostka ukovaná ze slitiny neznámých kovů, která v sobě tajila ohromnou a nikým nepochopenou moc.

Fília ho jednoduše vzala a běžela stejnou cestou zpátky. Míjela stejné lidi, kteří dál stáli na stejných místech. Proběhla vchodem kolem strnulých stráží a seběhla po schodech na ulici. Tam se už strhl křik, ale ten ji nezajímal. Běžela městem, až nakonec doběhla před dům Fronose, který už na ni čekal před branou. Usmíval se a natahoval ruku. Fília mu podala Talisman a...

... pak to přistávacím modulem opět trhlo a přetížení vzrostlo nad únosnou mez. Než Fília omdlela, stačila stisknout jediné tlačítko, systém poslední záchrany. Vnitřek modulu se zahalil do tmy. Kolem vnějšího pláště zuřila výheň rozžhavených plynů atmosféry a po několika vteřinách se modul zřítil nedaleko kosmodromu...

♦♦♦

Když se Fília probrala na zemi vedle sarkofágu, ještě nějakou dobu byla naprosto dezorientovaná. Pomalu se jí srovnávaly myšlenky, začala si vzpomínat na to, co viděla ve své vlastní mysli. A začala celý příběh vidět v novém světle.

Fronos byl známý zastánce cestování vesmírem ovládáním časoprostorových polí. Byl ve svém oboru kapacitou, ale mnohými vědci byly jeho teorie znevažovány. Dosáhl sice určitých dílčích úspěchů, ale pouze v laboratorních podmínkách. Potíž v ovládání časoprostorových polí, tvrdili jeho oponenti, je v energii. Existovaly studie, které dokládaly, že jediná cesta na hranice jejich hvězdného systému Fronosovou metodou by vyžadovala energii, kterou celá civilizace spotřebuje za stovky let. V podstatě daleko překonávala jejich technologické možnosti. Fronos oponoval tím, že přece zdroj nezměrné energie leží nevyužitý v Chrámu. Nehledě na to, že nikdo pořádně nevěděl, co Talisman vlastně je, byl to hlavně posvátný předmět. Fronos tak najednou proti sobě popudil nejen celý vědecký svět, ale i skupiny, které Talisman uctívali jako něco, co daleko přesahuje chápání a tím pádem pochopitelně vyžaduje bezpodmínečnou úctu. Fronos tak šmahem ztratil vše, co léta budoval.

Jenže v soukromí ve svém výzkumu pokračoval. Povedlo se mu své teorie rozvinout, ale zastavil se jen kousíček před cílem. Požadavek obrovských energií mu pořád stál v cestě. A tak se pro dobro vědy, jak říkal, rozhodl pro loupež. Jenomže když už se jednou dostal na cestu zločinu, nemohl se zastavit. Neštítil se nakonec už ani odstraňování nepohodlných svědků. Jediný Raman nakonec shodou okolností unikl. A Fília jen díky duchapřítomnosti stihla aktivovat systém, který jí při nárazu zachránil život.

Ovlivnit a pozměnit časoprostorová pole v blízkém okolí už dokázal. Připravil scénu před Chrámem a využil i blízký kosmodrom, kde se zrovna k přistání chystal modul s Fílií. Tu si vybral za svého poslíčka s Talismanem, náhodný dav před Chrámem za krytí celé akce. Zmanipuloval probíhající čas, vytvořil v myslích svědků falešné vzpomínky a vybral jednoho z davu za oběť. Vlastně by mu to celé vyšlo, nebýt té smůly, že Salan procházel kolem Chrámu pouhou náhodou v jiném čase, než obvykle. A shodou okolností seděla v přistávacím modulu jeho družka Fília, která následně začala případ vyšetřovat...

♦♦♦
 

Teď, když Fília pochopila pravdu, zbývalo jí už jen opustit tuto planetu, vrátit se domů, usvědčit Fronose ze zločinu a dosáhnout úplnou svobodu pro Salana. O tom, že na planetě Gnowin už v tu chvíli dokazoval Talisman svou temnou moc, která se vymkla z Fronosových rukou, neměla ani tušení. Byla šťastná, že se vrátí domů a opět se setká se svým Salanem. To bylo prozatím to nejdůležitější. Zítřek byl otevřenou knihou plnou hvězd a naděje. Alespoň si to pro tuto šťastnou chvíli myslela.